co je empír?
Empír, nebo také „císařský sloh“ (z francouzského empire – císařství), je styl krátkého období vymezeného přibližně dobou Francouzského konzulátu a vlády císaře Napoleona, tedy lety 1800–1815. Empír se někdy plete s klasicismem, ve skutečnosti je to ale jeho podmnožina: umělecký směr klasicismu vznikl již za vlády Ludvíka XIV., zažil několik vln zájmu (jednou z nich byl právě empír) a trval v podstatě až do 20. století.
Empír se zrodil ve Francii, rozšířil se do celé Evropy a ovlivnil i módu ve Spojených státech amerických. Po skončení ho u nás vystřídal měšťanský biedermeier, v Anglii nastoupilo období regentství, po něm období viktoriánské.
empír ve filmu
Nejlépe se vám móda empíru vybaví, když si ji spojíte s nějakým historickým filmem, který jste viděli. Empír je velmi oblíbené období, které se na stříbrné plátno pravidelně vrací. V kterých filmech si tedy empír „zahrál“?
- Seriál Bridgerton si s historií pohrává poměrně volně: šaty mají empírový střih, ale barvy, látky a některé detaily jsou modernizované.
Základem pro empírového nadšence jsou filmy podle knih Jane Austenové (žila v letech 1775–1817):
- Emma (1996 a nová verze z roku 2020)
- Pýcha a předsudek (1995 a 2005)
- Rozum a cit (1995)
Empírově laděná je také česká pohádka
- Hvězda života (1998); nepatří sice k tomu nejlepšímu z české pohádkové tvorby, ale natáčela se na zámku Kačina, skvostu klasicistní architektury, a kostýmy odpovídají době.
Empírové kostýmy jsou také ve filmech
- Mansfieldské sídlo (1994)
- Jarmark marnosti (2004)
empír, regentství, direktorium
Než půjdeme dál, udělejme si pořádek v pojmech, které se někdy rády pletou.
Rokoko do roku 1789 – ve střední Evropě se označuje spíš jako pozdní baroko, protože zde jeho zdobnost nedosáhla takové míry jako v zemi svého původu Francii. Honosné rokokové období skončilo rokem 1789, kdy začala Francouzská revoluce.
Direktorium 1793-1799 – krátké období, kdy ve Francii vládli tzv. direktoři. Trvalo od roku 1793 (kdy byli popraveni král Ludvík XVI. a Marie Antoinetta) do roku 1799. Móda se ještě podobá rokokové, ale je mnohem střídmější. Mnoho lidí dává svým oděvem najevo politickou a třídní příslušnost.
Empír 1800-1815 – doba Francouzského konzulátu a Napoleonovy říše. Končí Napoleonovou porážkou u Waterloo a Vídeňským kongresem, na kterém se sešli zástupci evropských zemí, aby upravili své vztahy po napoleonských válkách.
Regentství 1811–1820 – označení, které se používá v Británii. Období let, kdy vládl budoucí král Jiří IV., zatím však jako regent, tedy zástupce krále. Tehdejší král Jiří III. trpěl duševní nemocí, kvůli které sám vládnout nemohl. Móda, která se v Británii označuje jako „regency fashion“, tedy odpovídá pozdnímu empíru. S módou regentsví resp. pozdního empíru jsou spojené romány Jane Austen nebo v současné době svérázný britský krejčí Zack Pinsent, který se již od 14ti let obléká pouze do dobového oblečení z této éry.
Georgiánské 1714-1830 a viktoriánské období 1837-1901 – další označení specifická pro módu Británie. Jako georgiánské období se označuje celá doba vlády králů Jiřího (George) I. až IV., kteří následovali přímo po sobě a vládli od roku 1714 do roku 1830. Konec georgiánského období tedy odpovídá empírové době. Královna Viktorie panovala v letech 1837–1901 a během její vlády se vystřídalo mnoho módních stylů.
Restaurace 1815-1830 – specifické francouzské období. Ve Francii tehdy došlo ke krátké restauraci Bourbonů (jejich návratu na trůn). Francouzská restaurace se tedy částečně kryje se středoevropským biedermeierem. Po restauraci přišla další revoluce a Francie se stala konstituční monarchií. Další revoluce následovala v roce 1848, který byl neklidný v celé Evropě: protestovalo se v Británii, Německu, Uhrách i českých zemích.
empírová móda
První náznaky empírové módy se objevily už v dobách Marie Antoinetty: ta je sice symbolem hravého a zdobného, místy až poněkud přezdobeného rokoka, ale občas před ním ráda utekla na své venkovské sídlo, kde nosila volnější, neformální šaty.
V období po francouzské revoluci se móda začala pomalu měnit – šaty ještě stále měly siluetu s útlým pasem a širokou sukní, ale byly střídměji zdobené a objevovaly se na nich nové módní prvky, například živůtek inspirovaný pánským redingotem (kabátem s dvouřadovým zapínáním).
Kolem roku 1790 se v módě objevily silné antické vlivy. Antika ovlivňovala všechny aspekty umění a života: architekturu, malířství, interiérový design. Do Evropy se začaly ve větším množství dovážet jemné bavlněné látky z Indie, které byly jako stvořené pro šití jednoduchých „košilových“ šatů, kterým se říkalo á la chemise nebo jednoduše jen chemise (čte se „šemis“). Připomínaly dlouhou spodní košili, která se dříve nosila pod svrchním oděvem, a také jednoduché oděvy ze starověkého Řecka a Říma, jež tehdy lidé znali především z dochovaných klasických soch.
Šaty chemise někdy skutečně byly jen jednoduše střižená košile z bavlněného mušelínu, která se pod prsy stáhla stuhou, jindy měly vypracovaný živůtek, na který hned pod prsy navazovala rovná nebo jen lehce rozšířená sukně. Rukávy byly krátké a obvykle mírně nařasené, nabrané do balonků nebo ozdobené kanýrem.
Bílé šaty se zdobily bílou nebo světlou výšivkou, krajkami, stužkami – ale jen decentně, aby se nenarušila celková jednoduchost šatů. Pod nimi se nenosilo buď nic, nebo jen tenký pletený trikot.
Ženy, které chemise nosit nechtěly, volily konzervativnější šaty a braly si pod ně košili, živůtek podobný měkkému korzetu, případně jednoduchou rovnou spodničku.
Ty nejkonzervativnější novou módu zcela odmítly a zůstávaly u dřívějšího stylu. Je to vidět například v seriálu Bridgerton, kde se některé postavy stále oblékají podle předrevolučních zvyklostí, zatímco ostatní kolem nich nosí empírové trendy. Seriál sice schytal hodně kritiky za svou neautentičnost, ale zrovna tato situace nebyla v historii neobvyklá.
Móda chemise se vytratila kolem roku 1810, kdy se opět začaly nosit barvy, těžší materiály a nápadnější ozdoby. Výstřih se zmenšil a zakrýval se šátkem nebo límcem. Svou roli v tom nepochybně hrála i evropská zima, která se většinou nedala překonat jen v lehkých šatech a vlněné štóle – takzvaná „mušelínová nemoc“, jak se říkalo nemocem z prochladnutí (zápalům plic, zánětům ledvin) v příliš tenkých šatech, zabila nejednu ctitelku trendů.
Portrét Madame Charles Maurice de Talleyrand Périgord z roku 1804. Dáma má na sobě bílé dvouvrstvé šaty s kraťoučkým živůtkem, velkým dekoltem a krátkými nařasenými rukávky. Ozdobené jsou jen zlatou stužkou a relativně nenápadnou výšivkou na dolním lemu spodní sukně. Na křesílku leží široký šál s vyšívanými okraji, nejspíš dovoz z Indie. V interiéru jsou vidět antické vlivy: vázy inspirované amforami, klasicistní ornamenty. Foto: Wikimedia Commons
Před chladem se dámy chránily dlouhými šálami a štólami (kašmírovými z dovozu nebo bavlněnými či vlněnými od místních výrobců), krátkým kabátkem zvaným spencer, dlouhým přiléhavým pláštěm nebo širokou pláštěnkou.
(obr 1.) Uherský dvorský oděv z roku 1816, zdobený bohatou výšivkou. Spodní šaty jsou z atlasu, svrchní z petinetu (jemné síťky) vyšívaného zlatou nití. Popisek doporučuje jako vhodné materiály také samet nebo moiré. Foto z časopisu Wiener Zeitschrift, 1816
(ob. 2 ) Šaty a spencer ušité mezi lety 1817 a 1820. Krátký kabátek spencer je ušitý tak, aby na první pohled vypadal jako živůtek šatů, je ale samostatný. Šaty jsou z hedvábí, na spodním okraji sukně je vidět jeden z tehdy oblíbených módních prvků: kulatý vatovaný lem. Foto © Victoria and Albert Museum, London
Ke konci empírového období už se móda začínala podobat stylu nastupujícího biedermeieru. Malé balonkové rukávy se začaly rozšiřovat, pas umístěný pod prsy se postupně přesouval o něco níž, až se vrátil na své přirozené místo.
z čeho se v empíru šilo
Empírové šaty se šily ze všech tehdy dostupných materiálů, ale nejoblíbenější byly lehké bavlněné, lněné či hedvábné látky. Na denních i večerních šatech se nejčastěji uplatňovaly batisty, linony, mušelíny a další jemné tkaniny, které se buď dovážely z Indie (v bavlněném provedení), nebo se tkaly v Evropě z dovezené bavlněné suroviny či místního lnu.
Po Napoleonově korunovaci v roce 1804 se do módy vrátily i těžší látky – damašky, atlasy, samety, vlny. Bylo to zčásti z ekonomických důvodů (na módě lehkých šatů vydělávali hlavně dovozci indických látek a místní výroba strádala), zčásti kvůli místnímu klimatu, ve kterém se nedaly celoročně nosit mušelínové šaty. Svou roli sehrála i marnivost a touha reprezentovat v krásných šatech z nákladné látky.
V období empíru se nosily nejprve spíš jednobarevné látky, ozdobené výšivkami nebo jen střihovými prvky – řasením, nabíráním. Postupně do módy přišly jednoduché vzory proužků či drobných kytiček, ale záhy se objevily i bohatě vzorované látky, a to nejen s bílým, ale i barevným (červeným, modrým, hnědým, černým…) podkladem. Mezi vzory jasně vedly květinové a přírodní motivy.
(obr. 1) Vzorník hedvábných látek s vytkávanými vzory z doby cca 1775–1800. Drobné vzory a světlé barvy jsou pro toto období typické. Foto © Victoria and Albert Museum, London
(obr. 2) Útržek bavlněné oděvní látky vyrobené v Anglii v letech 1780–1810. Tiskové technologie se tehdy teprve rozvíjely, ale někteří výrobci už dokázali produkovat plnobarevné tisky ve vysoké kvalitě. Foto © Victoria and Albert Museum, London
látky ve stylu empíru v dnešní době
Tzv. empírový střih přečkal staletí a nosí se dodnes, i když detaily střihového provedení jsou samozřejmě trochu jiné (historické empírové šaty mívaly živůtek s velmi krátkými zády a vzadu nabranou sukni).
Bavlněné látky s květinovými vzory jsou univerzální a ušijete z nich nejen dobové kostýmy, ale trendy romantické letní šaty (a nejen v empírovém střihu), halenky, tuniky nebo sukně. Hodí se i do interiéru, třeba na polštářky nebo romantické závěsy.
Nosíte „empírové“ šaty?
Líbí se vám empírové vzory a výšivky?
Pošlete nám fotky vašich šatů nebo historických kostýmů!
Komentáře(0)