Druhy hedvábí

Hned na úvod je třeba říci, že v tomto článku se nebudeme věnovat různým druhům látek z hedvábí; to je jiné, velice obsáhlé téma samo o sobě, a věnujeme se mu v samostatném článku o druzích hedvábných látek. A jestli jste chyběli, když se probíraly úplné základy, doporučujeme si přečíst náš úplně první článek o hedvábí jako takovém.

Hedvábné látky se vyrábí z celé řady hedvábných přízí, od těch umělých po ty přírodní. My se zde budeme věnovat samozřejmě hedvábí přírodnímu. Nicméně pro úplnost je dobré porozumět, proč se termín hedvábí tak často používá i ve spojení se zcela syntetickými látkami. Důvod je historický a pramení v „nekonečnosti“ hedvábné nitě.

Až do konce devatenáctého století, byly všechny příze, až na přírodní hedvábí, přízemi spřádanými; tedy vznikaly vždy z poměrně krátkých vláken získaných třeba ze lnu nebo ovčího rouna. Zato hedvábné vlákno, pocházející ze zámotku motýla, bylo jediné, které se spřádat nemuselo – bylo samo o sobě neskutečně dlouhé (z jednoho zámotku se získá jeden kilometr hladkého, nenarušeného vlákna) a tak se mu začalo říkat „nekonečné vlákno“ (v angličtině „filament silk“). A protože jediné vlákno, které bylo takto nekonečné, bylo hedvábné, začaly se tyto dva termíny zaměňovat a používat jako synonyma. Hedvábné, tedy nekonečné vlákno.

S novými objevy v textilním průmyslu však přišel i objev jiných nekonečných vláken vyrobených uměle – viskózy a později polyesteru. Ty se samozřejmě snažily přírodní hedvábí dohnat a předehnat (což se jim však dodnes nepodařilo) a protože jejich vlákna byla také nekonečná, říkalo se jim též „hedvábná“. Tím vzniknul zmatek, který do určité míry trvá až dodnes. I dnes se můžete setkat s různými „hedvábnými“ trhy a „hedvábnými“ látkami, které však s přírodním hedvábím nemají nic společného a vezou se na jeho lichotivém názvu. Na umělá hedvábí tedy pozor. Dnešní legislativa sic zaměňování těchto pojmů již nepovoluje, nicméně praxe je taková, že i nadále se mnoho syntetických materiálů neoprávněně zdobí tímto jménem.

Na rozdíl od hedvábí umělého, jakékoliv přírodní vlákno získané ze zámotků některých druhů hmyzu je hedvábím přírodním a rozlišujeme dál několik jeho druhů, která popisujeme níže. Všechna jsou přírodními materiály a všechna se vyznačují skvělými vlastnostmi přírodního hedvábí, jak je popisujeme v článku o hedvábí. Pojďme se tedy na jednotlivé druhy přírodního hedvábí podívat postupně.

Morušové hedvábí je pravděpodobně to, co se vám vybaví, když se řekne jednoduše „hedvábí“. Pojmem „přírodní hedvábí“ se totiž většinou myslí právě tzv. morušové hedvábí, produkované bourcem morušovým (Bombyx mori). Je to domestikovaný motýl, vyšlechtěný již před několika tisíci lety z původního divokého druhu. Proto se také tomuto hedvábí někdy říká „šlechtěné“, ačkoli ve skutečnosti jsou více či méně šlechtěné všechny druhy. Jeho housenky vyžadují speciální péči – krmí se výhradně listy moruše, musí mít vhodné klima a před zakuklením se ručně rozmisťují do kuklicích komůrek, aby vytvořily pěkný, rovnoměrný kokon. Na kokonech jsou navinutá vlákna, z nichž každé je až tisíc metrů dlouhé. Vlákna jsou velmi jemná a už v této surové podobě mají lesk typický pro hedvábí.

Morušové hedvábí vždy bylo a stále je hlavním produktem hedvábnictví (anglicky sericulture) a většina přírodního hedvábí, se kterým přijdete běžně do styku, je právě tento druh. Z morušového hedvábí se vyrábí mnoho různých typů látek. Tomuto tématu se věnujeme v samostatném článku – druhy hedvábných látek. Hedvábné látky v nabídce Sartor Bohemia jsou převážně právě z morušového hedvábí.

Nejen bourec morušový dokáže vytvářet zámotky, které je možné zpracovávat na textilní materiál. V přírodě žijí i další motýli, od kterých získáváme látky, které se souhrnně zařazují mezi divoká hedvábí. Divoké hedvábí se na západě považuje za méně kvalitní (oproti Indii, kde je oceňováno naopak více), ale spíš by se dalo říct, že je prostě jiné: někdy bývá tužší, má rustikálnější vzhled a méně výrazné barvy (barviva na něj nechytají tak dobře jako na morušové hedvábí), ale vlastnostmi jako je prodyšnost a lehkost se od jiných druhů hedvábí neliší. Jeho „neučesaný“ přírodní vzhled mu dodává neobvyklou a možná trochu nedoceňovanou krásu. Mezi nejrozšířenější druhy divokého hedvábí patří hedvábí eri, hedvábí muga a tussahové hedvábí.

Celková produkce divokých druhů hedvábí je mnohem nižší než produkce morušového hedvábí, paradoxně se proto – i přes svou nižší cenu – hůř shání. Pokud vás tyto netradiční látky zajímají, sledujte naši nabídku divokého hedvábí.

Hedvábí eri  je druh divokého hedvábí, který se spřádá z kokonů martináče pajasanového (Samia cynthia). Vyrábí se především v Thajsku a Indii. Mezi divokým hedvábím patří k nejkvalitnějším a jeho výroba se obvykle obejde bez přímého zabíjení housenek – kokony se zpracovávají až po vylíhnutí. Říká se mu proto také „mírumilovné hedvábí“ (peace silk).  Zřejmě proto je hedvábí eri oblíbené mimo jiné mezi buddhistickými mnichy.

Tussahové hedvábí (také tasar, tussur, kosa) je divoké hedvábí získávané z kokonů motýlů rodu Antheraea (většinou jde o různé druhy martináčů). Přírodní barva tussahu je zlatobéžová, ale lze ho i barvit. Hedvábí tasar se nechává ve své surové, jakoby naškrobené formě – látky z něj nejsou příliš splývavé a měkké. V Indii je tussah ceněný právě pro tuto vlastnost (Indové s oblibou látky škrobí) a vyrábějí se z něj oblíbená sárí.

Hedvábí muga je vzácný druh divokého hedvábí, který se vyrábí výhradně v indickém Assamu, má krásnou zlatavou barvu a pro Indy až posvátnou hodnotu. Je ze všech divokých hedvábí nejdražší. Motýl, který ho produkuje, se jmenuje Antheraea assamensis. Látky z hedvábí muga jsou krásně lesklé, velmi odolné a v historii bylo jejich použití vyhrazeno jen královským rodinám.

Při zpracování kokonů vzniká odpad v podobě drobných kousků hedvábných vláken. Tyto zbytky se nevyhazují, ale spřádají se podobně jako bavlna nebo vlna. Ostatně přesto, že ve skupině hedvábí se jedná o tzv. krátka vlákna, s porovnáním s vlákny ostatních spřádaných materiálů, jsou stále velmi dlouhá a tedy i kvalitní. Vznikají tak buretové a šapové příze, z nichž se potom tkají látky, které známe pod jmény jako burety, noily a šapy. Jsou méně lesklé než klasické hedvábí, ale jinak mají stejné vlastnosti: jsou měkké, lehké, prodyšné a velmi dobře se nosí. Na pohled mívají hrubší strukturu a nejsou tak jemné, díky tomu ovšem nejsou tak choulostivé a skvěle se hodí na každodenní nošení.

My jsem v Čechách zvyklí na souhrné pojmenování "burety" pro všechna hedvábí z těchto odpadních přízí, ale technologicky správně by se jim mělo říkat spíše "spřádané hedvábí", tak jak se děje například v angličtině (spun silk). Buret je totiž, jak již bylo výše uvedeno, jenom jeden typ z kratších hedvábných vláken. 

Pro upřesnění: buretové hedvábí vzniká zpracováním jakéhokoliv hedvábného odpadu.  Může být ze šlechtěného morušového hedvábí stejně tak jako z hedvábí divokého.

Samostatnou kapitolou je dupionové hedvábí. Svým původem sice spadá pod morušové hedvábí, protože se získává od bource morušového, ale „technicky“ je jiné než běžné hedvábí a tká se z něj látka zvaná dupion – na ostatní druhy hedvábných látek se nehodí.

Dupionové hedvábí vznikne, když se dvě housenky zakuklí vedle sebe a vytvoří dvojzámotek, ze kterého nelze odmotat celé vlákno bez přetržení. Je proto částečně spřádané a příze tak nemá jednotnou tloušťku a obsahuje i drobné nopky. Dupionové hedvábí by se tak dalo zařadit mezi „odpadní“ hedvábí, ale ve skutečnosti se dnes vyrábí i řízeně (housenky se schválně ukládají do kuklicích komůrek po dvou), protože po dupionových látkách je poptávka. Jsou oblíbené pro svůj výrazný vzhled a nádherné syté barvy – dupionové hedvábí totiž výborně přijímá barviva.

To jsou ve zkratce všechny dnes běžně se vyskytující druhy hedvábí na trhu. Samozřejmě se můžete setkat ještě s takovými raritami, jako je třeba tzv. pavoučí hedvábí, nicméně z nich si pravděpodobně látku nepořídíte o nic víc než tu z večerní oblohy. Pokud vás téma druhů hedvábí „chytlo“, pak vám doporučuji přečíst si naši reportáž z výroby hedvábných nití.