Sashiko není výšivka, jakou známe z evropské kultury. Jde o způsob prošívání textilií. Jedním předním stehem se spojují jednotlivé vrstvy a zároveň steh slouží jako ozdoba. Pokud znáte třeba z patchworku náš západní quilt, prošívanou deku ze tří vrstev, snadněji si představíte i sashiko. Historické sashiko používalo dvě až tři vrstvy látky. 

Ta nejlepší a nejkvalitnější byla vždy nahoře. Jako výplň se dovnitř vkládaly starší obnošené kusy textilií. Tyto vrstvy se prošívaly, čímž se na povrchu vytvářela struktura vzorů. 

Proč se vlastně sashiko začalo používat? Technika měla v historii několik úkolů. Oděv udělala samozřejmě krásnější, ale zároveň ho zesílila a zvýšila tepelnou izolaci. 

V Japonsku se tato metoda rozšířila jako venkovská ruční práce za éry Edo (1615–1868), v období prosperity a míru. Sashiko se zároveň stalo důležitou součástí venkovské ekonomiky. V zimě, kdy bylo práce na farmách málo, se dívky a mladé ženy vydávaly do místních škol šití, tkaní, barvení a výroby nití. Studium sashika navíc učilo dívky vlastnostem, které jsou pro japonskou kulturu stěžejní: trpělivosti a vytrvalosti.

V tomto období se všechna vlákna vyráběla ručně v náročných procesech, stejně tak tkaní textilií a barvení indigem. Textilie, které toho už hodně pamatovaly, se používaly do vnitřních vrstev nových kusů oděvu, nebo se z nich vyráběl pracovní oděv. 

Vrchní vrstvu často tvořily nové látky (ale ne vždy, záleželo na majetnosti nositele). K výrobě textilie se používal len, konopí a ramia. I ty nejmenší zbytky se poté zpracovaly do dalších produktů: zástěr, pytlů a kapes nebo hadříků na úklid. Každý kousek látky měl svou hodnotu.

Tradiční sashiko vyšívali Japonci bílou nití na tmavě modrou textilii barvenou indigem (Indigofera tinctoria). Tento trend vyplynul z éry Edo, kdy nižší společenské vrstvy nemohly nosit oděv jasných barev a velké výrazné vzory. 

Stávalo se však, že bílá nit se postupným nošením a působením indiga z textilie měnila na světle modrou. A tak se začaly záměrně používat i světle modré nitě pro kombinaci modré na modré. 

Je fascinující, jak postupně vznikaly jednotlivé vzory a jejich obměny. Sledovat vývoj daného vzoru je často zajímavá detektivka. Každý vzor má svůj název, a mnohdy je za ním i zajímavý příběh související s japonskou historií. 

Vzory měly také svoji magickou a ochrannou funkci. A tak můžeme vidět použití specifických vzorů – např. takonomakura – na oděvu rybářů, které je chránily před ztroskotáním. Své vlastní ochranné vzory měli i hasiči či jiné profese. 

Tři, pět a sedm jsou šťastná čísla, a proto se ve vzorech sashika často objevují. Párové a dvojité motivy jsou zase spojovány se svatebními motivy.

Příchod nových syntetických materiálů měl velký vliv i na sashiko. V první polovině 20. století nastala změna odívání na venkově, a tak použití sashika upadalo. Staré obnošené kusy textilií ztratily svoji cenu a stávalo se, že se jich lidé dokonce zbavovali. 

Naštěstí však existovala skupina lidí, která měla i nadále úctu k tradicím, a tak se do dnešních dnů zachovaly velké historické sbírky a bohatost vzorů. Je zajímavé, že k oživení sashika v Japonsku dochází v 70. letech 20. století právě příchodem a objevem západní techniky quiltování. 

Sashiko zažilo velké znovuzrození. I když už recyklace a šetrnost nejsou životní nutností, stává se prošívání zdrojem tvůrčí, uklidňující a často terapeutické činnosti.

Sashiko zahrnuje několik technik proševu s odlišným stylem vzorů. Každá z těchto technik má svá přesná specifika a pravidla. Základní rozdělení je do dvou skupin: první je typ sashiko Hitomezashi a druhou typ sashiko Moyozashi. 

Hitomezashi (sashiko jednoho stehu) je typické pro Shonai v prefektuře Yamagata. Pracuje se v mřížce rovných linek, kde se stehy setkávají nebo kříží, a tím vytvářejí vzor. Některé vzory nám mohou připomínat evropský typ historické výšivky, kterou známé pod názvem blackwork.

Moyozashi se skládá ze zakroucených nebo rovných linií předního stehu, které mění svůj směr, aby tak vytvářely širší vzory. Jednotlivé vzory se nikdy nekříží a neprotínají. Nepřerušované linky a dvojitá nit přispívaly k tloušťce a teple sashika.

V Japonsku se jinak pracuje i s praobyčejnou bulkou – uzlíkem na niti. Je opravdu zajímavé, jak v jiných kulturách vzniknou zcela odlišné způsoby používání některých textilních detailů. Jsou ale i vzory, kde se bulka nepoužívá, a tento problém začátku a konce se musí vyřešit jinak. 

Látka je většinou bavlněná, vyšší kvality a gramáže. Můžete si vybrat buď jednobarevnou, nebo vzorovanou. Klasikou zůstává bavlněná látka zabarvená přírodním indigem. 

V Sartoru máme i originální japonské látky s předtištěným vzorem, aby vám šilo sashiko snáz (předtištěnou linku pak snadno vymejete ve vlažné vodě):

Příze se pro tuto techniku speciálně spřádají. V současnosti se nejvíce používá bavlna, která se v Japonsku rozšířila v 17. století. Příze bývají označeny jako jemné, střední a hrubé. Výběr záleží na velikosti vzoru, který budete vyšívat. 

Zákrut japonských přízí je silnější, než je tomu například u naší perlovky nebo jiných vyšívacích přízích. 

Je delší a méně pružná než naše. Díky tomu můžete na jehlu nabrat více vrstev látky, a vytvořit tak více stehů najednou. To je pro sashiko typické. 

V Japonsku se setkáme se dvěma druhy náprstku – prstenu, které se používají i jinak než u nás. Je to dáno odlišným způsobem práce s jehlou a úchopem jehly v ruce. Náprstek potřebujete, až když prošíváte několik vrstev, u jedné či dvou se nepoužívá.

Nůžky jsou jednoduché a velmi ostré. Vidíte je na fotografii. Já osobně tyto nůžky používám již několik let pro jejich přesný řez. Doporučuji je i při paličkování či jiných typech výšivky.

Dalšími pomůckami potřebnými při prošívání sashiko jsou pravítko, bílá křídová tužka (pokud používáte tmavomodrou látku), případně fix na textil (pokud pracujete se světlými látkami). 

Při práci se nepoužívá rám na vyšívání, jako je tomu u nás. Látka se drží v ruce, aby bylo možné prošívat více stehů najednou. Tento způsob je třeba si osvojit a je důležitý pro správné ukládání jednotlivých stehů.

Existuje spousta knih v angličtině i návodů na internetu. Já osobně se nejvíce dozvídám z japonských publikací a od japonské učitelky. Na mé cestě objevování prošívání sashiko mě doprovází Kazue Yoshikawa, japonská učitelka této techniky. Naleznete ji na internetu pod označením Sashiko.lab. 

Workshopy ale bývají rychle vyprodané. Chcete vědět s předstihem, až se na další termín otevřou přihlášky? Zaregistrujte se do Sartor newsletteru a dáme vám vědět jako prvním. 

Nadchlo vás sashiko a máte chuť si jí hned vyzkoušet? Nečekejte na workshop a začněte ještě dnes doma. 

Na vyzkoušení jsou skvělé naše startovací sady a pokud sashiko propadnete, tak na vás čekají vyšívací sady s předtištěnými vzory (vymyjí se), kde není třeba překreslovat vzor na látku (což má svá pravidla, která na workshopech učím) a i bez jakýchkoli znalostí to s trochou trpělivosti zvládnete.