Když se řekne slovo kroj, tradice či folklor, většině z nás asi automaticky vyvstane obraz masopustů na jižní Moravě s bohatými a barevnými moravskými kroji. Kroje a folklorní tradice se však udržují i na jiných místech České republiky a my jsme si v Sartoru řekli, že bude stát za to je prozkoumat.
Na první pohled se můžou zdát všechny kroje stejné. Ale zdání klame. Již jen při prvním zaostření si i nezkušený divák všimne, že není kroj jako kroj. A při podrobnějším prozkoumání zjistíte, že to je celá věda – hotová „krojověda“. Já jsem si za svoji první destinaci vybrala Chodsko. Proč? Tak především proto, že jsem v uplynulých měsících strávila dost času nad jednou zakázkou, až jsem pomalu začala sama propadat jejímu kouzlu, a nakonec se na Chodsko vydala osobně.
Za chodským krojem do muzea krojů v Postřekově
Nebudu ze sebe dělat znalce, přiznávám, že jsem se nejdříve musela podívat do mapy, kde to Chodsko vlastně je. Trochu jsem se vyděsila, když jsem zjistila, že to není jenom kousek za Plzní, a že do Norimberku to odtud budu mít skoro blíž než zpátky do Prahy.
Kraj Chodska se soustředí na vesnice kolem Domažlic, i když v minulosti se chodský kroj nosil i v sousedních oblastech od Horšovského Týnu až po Klatovy. Já jsem si za své rendez-vous vybrala vesnici Postřekov se skromným muzeem krojů, kde se mě ochotně ujala paní Langová v doprovodu dalších členů spolku Chodsko žije.
Hned na úvod mi paní Langová vysvětlila, že chodský kroj není tak bohatý a honosný jako kroje jihočeské nebo moravské. Dokonce i Chodsko samotné se dělí na dva regiony – Horní a Dolní a zde v Horním Chodsku, protože to byl vždy chudší kraj, byly kroje nejprostší. V trochu bohatším Dolním Chodsku se i dnes nosí o poznání pestřejší a bohatší oděvy, sem tam třeba zdobené krajkou, kterou na kroji z Horního Chodska nenajdete.
V duchu si říkám, že začít od „jednoduššího“ kroje pro mě nebude špatné. Kroje, které mě obklopily hned v první světnici muzea, mi rozhodně nijak chudé nepřišly.
Trocha z historie chodského kroje
Chodský kroj by sice nevyhrál v množství spodniček, je ale zajímavý svou historií. Vývoj chodského kroje je zaznamenáván již od začátku 19.století, a tak se o něm ledacos dá zjistit. Odlehlost kraje přispívala k větší konzervativnosti obyvatelstva a bezprostřední sousedství s Německem hrálo zase svou roli ve vzhledu a složení kroje. Zatímco jinde v Čechách se s rozvíjející se textilní výrobou od poloviny 19. století začal lidový oděv výrazně měnit a začal se čím dál tím více podobat městskému oblečení, Chodsko se drželo ustálených tradic a chodský kroj velké změny nezaznamenal. V době na začátku 20. století, kdy jinde v Čechách kroje pomalu zanikaly, chodský kroj paradoxně zažíval největší rozkvět. Kroj nebyl odložen ani v období poválečném, a i když zájem o něj kolísal, zcela odložen nebyl nikdy a dnes zažívá další vlnu zájmu. Je to tak jediný živý kroj v Čechách, který se bez přestání nosí již téměř 200 let!
Chodský kroj žije!
Samozřejmě jsem se neubránila zvědavé otázce, jak to s tím zájmem tedy doopravdy je. Kolik lidí si dnes pravidelně obleče chodský kroj a co je k tomu vede? Proč se obléknout do kroje?
„Zájem o folkloristiku v našem kraji je veliký a roste. Kroj si na sebe oblékne pravidelně tak každý pátý. Chodíme v něm na křtiny, na svatbu, do kostela na svátek – náš farář nás v tom podporuje. Kroje však nenosíme jenom do kostela. Oblíbené jsou též na hody, bály, masopusty – o příležitosti není nouze.“
„Proč se obléknout do kroje? To máte jednoduché. Dnešní svět se stává velmi globalizovaným a uniformním. My ale nechceme být všichni stejní. Lidé chtějí někam patřit a hledají své kořeny. Navíc kroj je šitý z přírodních materiálů, a tak je vám v něm příjemně. Jak si ho jednou oblečete, už si ho chcete na sobě nechat.“
Uvědomuji si, že i mě sem vlastně přivedl podobný pocit – byť se nechystám zítra vyběhnout v kroji na Václavák, k českým tradicím se obracím jako k něčemu jedinečnému, co nás od zbytku světa odlišuje.
Z čeho se skládá chodský kroj
Paní Langová přede mnou na stole rozhodila barevnou záplavu brokátových zástěr, kašmírových šátků, zdobených pentlí i vyšívaných živůtků, až začaly oči přecházet. ale pojďme na to hezky popořádku. Řečeno jazykem nezasvěcence, kroj se zde v zásadě skládá ze spodničky, sukně, nějakých punčoch, střevíců, bílé košile s více či méně nabranými rukávy schované pod živůtkem nebo pod šaty, ze zdobné zástěry uvázané v pase a nějaké ozdoby na ramenou či na hlavě, kterou je většinou barevný šátek.
Jednotlivé části mají však každá své vlastní jméno a celý kroj jasná pravidla. Musím se přiznat, že jsme strávili tolik času nad ženským krojem, že na ten mužský už nezbyl čas. Nechť nám to muži odpustí!
Spodnička a vatýrka
Pod kroj se nosí alespoň jedna bavlněná spodnička z bílého plátna. Dříve bývala též oblíbená teplá prošívaná spodnička – tzv. vatýrka. Kromě toho, že příjemně zahřála, tak se na ní vrchní sukně pěkně nesla a formovala širokou siluetu, která byla znakem selčina majetku.
Sukně šerka
Nejčastěji se na krojích setkáme se sukní šerkou. Říká se jí tak podle tkaniny, z které bývala původně zhotovována. Šerka byla látka ze lněné příze v osnově a vlněné příze v útku. Přední část sukně bývá zakrytá zástěrou, proto se více pozornosti věnuje zadnímu dílu, který je skládaný do jemných varhánků. Tyto na první pohled jakoby plisované vlněné sukně se i dnes stejně jako kdysi ručně prošívají, zdrhují a přepařují. Obdobně je postaráno i o ostatní typy sukní včetně sukně kanduší.
Zajímavý je též spodní okraj sukně – bývá na něm našitá široká ozdobná stuha. Sukně šerka sahala dříve až ke kotníkům, dnes se vlivem módy zkracuje až do poloviny lýtek. Ze stejného materiálu se šijí i šaty a pánské kabáty „šerkováky“.
Sukně kanduš a „šaty“
Kanduš je jemně nabíraná sukně sešitá s jednoduchým živůtkem v jeden celek (viz fotografiee přástkového kroje níže). Kanduš se střihově podobá již zaniklé spodničce „voblečce“. Spolu s kabátkem – rozplášenkou, resp. jupkou ze stejné látky a šátkem přes ramena nebo přes hlavu pak tvoří celek, kterému se říká jednoduše „šaty“. Šaty mají v oblibě hlavně tetky a babičky.
Rukávce
Nejsou rukávy, jak jsem si myslela, ale vrchní košilka z bílého bavlněného plátna se širokými podkasanými rukávy. Dle typu kroje jsou pak rukávce delší nebo kratší, širší či užší, a vždy více či méně naškrobené.
Pantlíčkový fěrtoch je brokát, který vzorem vytváří efekt visících pentlí
Fěrtoch neboli zástěra
Fěrtoch nebo též fěrtuch je označení pro zástěru, která se uvazuje do pasu. V muzeu jsem viděla několik druhů fěrtochů, některé se však již dneska nenosí, protože látka k jejich výrobě není k dostání. Tak je tomu u pruhovaných fěrtochů zvaných nevolických podle obce, kde se tkaly. Vyráběly se z vlny, v níž se střídaly svisle tkané nestejně široké pruhy žlutého a různobarevného hedvábí. Pruhované fěrtochy se dnes již na Chodsku nenosí, ale podobné pruhované zástěry je možné spatřit na bavorském nebo plzeňském kroji.
Na jiných krojích vidím tištěné květované kašmírové fěrtochy. Nejedná se však o kašmír materiál, ale o typ vzoru – velký květovaný vzor na jednobarevném, nejčastěji bílém pozadí. Materiál fěrtochu není kašmír, ale jemná vlna v keprové vazbě, tedy s charakteristickými příčnými proužky. Z podobného materiálu, ale v tmavě červené, zelené, či modré variantě a s drobnými kvítky vidím v muzeu ušité též několikery šaty. Kašmírové fěrtochy jsou oblíbené i dnes napříč generacemi.
V minulosti byly oblíbené atlasové fěrtochy s potiskem drobných kvítků na saténu (dle matného lesku a stáří usuzuji, že bavlněném) a většinou na tmavším, modrém či zeleném pozadí.
Brokátové fěrtochy jsou v dnešní době nejoblíbenější. Jako první navrhly brokát se vzory velkých klasů a květů na zástěru sestry Bílkovy z Mrákova v 19. století… Takto vyvzorovaný brokát se stal nejoblíbenějším materiálem na fěrtochy a šátky vůbec, a i my v Sartoru jsme z něj vycházeli při návrhu našeho nového chodského brokátu.
Pantlíčkové fěrtochy jsou též z brokátu, ale jejich vzor je charakteristický svislými barevnými pruhy připomínajícími pentle a s protkávanými drobnými kvítky.
Lajblíček neboli lajblík
Lajblíček nebo lajblík je krátký samostatný živůtek s hlubokým kulatým výstřihem šitý buď z brokátu nebo z jednobarevného vlněného sukna.
Přední část živůtku je střídmá, veškerá pozornost směřuje na záda. Ty jsou bohatě vyšívané – najdete zde korálky, kamínky, dracouny (kovové zdobné spirály), výrazné flitry a vyjámečně i maličké české granáty. Tato část chodského kroje mě velmi překvapila.
Něco tak třpytivého bych zařadila spíše k tureckým tanečnicím než ke střídmému Chodsku. Zajímavé však je, že po oblečení celého kroje pak krásně zdobený lajblíček zůstane zrakům schován pod širokým šátkem přehozeným přes ramena. Že by se nakonec konzervativní vesničané přece jen báli něco tak extravagantního ukázat?
Lajblíček je zakončený „jelitem“ – to jsou kanafasové válečky vycpané senem nebo pilinami. Jsou našity na spodní okraj živůtku a sedí na nich červená sukně, aby nepadala.
Rozplášenka neboli jupka
Ženský kabátek s dlouhými rukávy se nosí k „šatům“ a není tedy příliš rozšířený v mladé generaci, která si volí jiné typy kroje. Na Horním Chodsku se tomuto kabátku říká rozplášenka, na Dolním pak jupka. V obou případech se jedná o krátký vypasovaný kabátek se zapínáním ke krku.
Šátek
Šátky jsem viděla v podstatě ve třech variantách. Vždy jsou čtvercové a rozměry mají od 80 do 120 cm. Pokud je šátek slavnostní, zdobí se dlouhými třásněmi, což si i dnes ženy umí udělat doma samy.
Černý vyšívaný šátek s bohatými třásněmi se šije z bavlněného klotu, což je v podstatě černá látka v atlasové vazbě, a zdobí se barevnou výšivkou. Kašmírové šátky obdobně jako kašmírový fěrtoch nejsou z kašmíru, ale z jemného vlněného serže s charakteristickým květovaným, tzv. „kašmírovým“ vzorem. A konečně jsou tu oblíbené brokátové šátky, které mohou být s pasem, tedy nevzorovaným širokým krajem, nebo bez pasu, kde vzor brokátu sahá až ke krajům.
Vyšívané šátky z černého klotu (vlevo), kašmírový šátek (uprostřed) a brokátový šátek s pruhy a třásněmi (vpravo)
Čepení
Čepení je ozdoba hlavy, kterou nosí na svatbě nevěsta a družičky. Základem je věnec zdobený barevnými květy, doplněný zrcátky a dalšími cingrlátky, až mi celek připomíná tak trochu vánoční stromeček.
Salup
Při pohledu na kompletní kroj s vykasanými rukávci se nemohu ubránit otázce, jestli v tom není zima. Takže je! Zahřát se dá tancovačkou, trochou něčeho ostřejšího nebo také přehozením vlněného plédu přes ramena. Této čtvercové malé „dece“ se říká salup a nahrazuje do chladnějšího počasí kabát nebo svetr. Nejoblíbenější salupy jsou pestré kárované, s červenými, zelenými nebo modrými káry.
Stužky, pentle a mašle
Důležitým ozdobným prvkem chodských krojů jsou stužky s vytkávaným žakárovým vzorem. Pantl je vždy v barvě fěrtuchu nebo se bere bílý, který je univerzální. Úzké stužky (cca 3,5 cm) se používají téměř výhradně na dětské kroje. Na ženský kroj a na ozdobu pánských kabátků se používají středně široké (cca 5,5 cm) a široké stuhy (7,2 cm). Široké stuhy se používají na ozdobné lemování spodní částě sukně šerka a barva stuhy se volí tak, aby celkově sukni podtrhla. Volba barvy má také svou symboliku a je kapitolou sama o sobě. Velice zkráceně se dá říct, že červená je do tance, zelená a modrá do smutku nebo do postu a bílou se nic nezkazí. Já jsem v muzeu viděla stuhy červené, zelené, modré, bílé i fialové.
Druhy chodských krojů
Pomalu se začínám orientovat v záplavě nových pojmů, a tak se teď na jednotlivé kroje mohu podívat s odstupem a vnímat je jako celek. Zajímavostem ale ještě není konec, největší kuriozity mě teprve čekají.
Kromě zmíněných šatů, které nosí spíše střední a starší generace, jsou v dnešní době na Chodsku nejvíce rozšířené v podstatě tři druhy krojů – rukávcový, šerkový a práporkový.
Rukávcový kroj
Nejoblíbenějším je rukávcový kroj. Je to slavnostní kroj s širokými silně naškrobenými a podkasanými rukávy. Skládá se z rukávců, šněrovačky, která se ovšem nešněruje, ale zapíná na háčky a očka a pečlivě skládaná sukně se nosí přes ní, a ze zástěry fěrtochu Rukávcový kroj se nosí nejvíce – na masopusty, bály poutě a jiné slavnosti.
Šerkový kroj
Šerkový kroj je novodobý kroj, který nosí například folklorní soubory.
Skládá se z rukávců a živůtku, tedy lajblíku s jelitem, aby sukně nepadala a patří k němu charakteristická červená sukně šerka, a samozřejmě spodnička a zástěra fěrtoch, červené punčochy, černé boty, šátek na krk a šátek na hlavu.
Přástkový kroj
Přástkový kroj je poměrně starý a pozapomenutý, nicméně vystupuje v něm postřekovský soubor z Horního Chodska a v muzeu byl hezký model ze čtyřicátých let. Skládá se z rukávců nazývaných přástková košile – má užší, delší a méně podkasané rukávy oproti slavnostnímu rukávcovému kroji.
Kdo by podobně jako já nevěděl, co jsou to „přástky“, tak to byly společenské události především adventního a zimního času, kdy se scházeli staří a mladí u ručních prací, zpívalo se, vyprávěly se příběhy a mladí si tam dávali rande.
Práporkový kroj neboli práporka
Jedná se o sukni sešitou v jeden celek se živůtkem, které se říká kanduš. Přes tu se nosí kabátek, tedy rozplášenka čili jupka. Šila se výhradně ze zářivě červené látky tzv. práporky. A teď pozor! V dostupných pramenech se říká, že se jí tak říkalo už před válkou, i když opak se zdá logičtějším. Ať tak či onak, po válce v době obecného nedostatku všeho se tyto sukně šily z červeného německého praporu.
Svatba v černém
Další zajímavostí tohoto regionu je pojetí tradiční svatby. Na Chodsku se totiž nevěsta vdávala v černém! Respektive v tmavě modré na Dolním Chodsku. Dnes ke svatbě neodmyslitelně patří bílá, ale ještě v šedesátých letech 20. století byste tady mohly černou svatbu zažít.
A proč černá? Svatební kroj byl vnímán jako kroj smutečný. Na svatbu se hledělo jako na smutnou událost, znamenala pro rodiče ztrátu dcery nebo syna. Na svatbu se šlo s hlavou skloněnou a rozhodně ji neprovázel bujarý smích.
Svatební kroj se skládal z černé nebo černomodré sukně šerky, stejně tmavého kabátku, přástkové košile se stojáčkem tzv. „vejkladkem“ a bílého tylového fěrtuchu. Na hlavě měla nevěsta čepení a přes ramena tylový vyšívaný šátek stejný jako fěrtuch. K tomu byly červené punčochy a černé střevíce.
Kam se nosí chodský kroj
Chodský kroj, ať už ten dolský nebo horní tedy vůbec není tak jednoduchý, jak by se zdálo. Pokud na Chodsku žijete a kroj ještě nemáte, popřemýšlejte. Kroje si lidé nejen rádi šijí, ale i půjčují. A dle slov mých průvodkyň, kdo se jednou do kroje obleče, tomu se v něm zalíbí. Je totiž ušit z převážně přírodních materiálů, a tak se v něm budete cítit lépe než v syntetice, kterou znáte z obchodů.
Důvodů obléct si kroj je hned několik. Mnoho rodin se do krojů obléká prostě pro pořízení originálních rodinných fotografií. Ale v kroji se můžete blýsknout i jinde, kromě zmíněných křtů a svateb se konají v jednotlivých vesnicích také pravidelná setkání rodáků, masopusty a bály. Největší folklorní událostí roku jsou pak Chodské slavnosti, které se konají každoročně v srpnu v Domažlicích.
Poděkování
Tuto reportáž z Chodského kraje bych vám nemohla přinést bez ochoty místních žen, které mi bez váhání přispěchaly otevřít muzeum v Postřekově, a to i přesto, že byla neděle dopoledne a ráno po místním bále. Děkuji tak Denise Drahonské ze spolku Chodsko žije, která pomohla celou návštěvu zorganizovat, paní Marii Kopecké, jejíž vytrvalý zájem a neskutečná trpělivost se Sartorem při rekonstrukci chodského vzoru, stočila naši pozornost chodským směrem. A v neposlední řadě pak paní Marii Langové, zasloužilé a zkušené švadleně chodských krojů, která mnoho pamatuje, a ještě více zná a dokázala odpovědět snad na každou všetečnou otázku, kterou jsem jí položila.
Je folklor ve vašem kraji živý a rádi byste se pochlubili?
Nebo naopak hledáte cesty, jak u vás poztrácené tradice oživit?
Máte v truhle po prababičce krojové skvosty a je vám líto, že jen tak leží na půdě?
Ukažte ostatním regionům, že i vy jste sví!
Komentáře(0)